Srpen 2012

Agora a jak ji vnímám

15. srpna 2012 v 15:18 | Agorafobik Obecný |  Agorafobie
Agorafobie... Mohla bych jít na Wikipedii a najít definice toho, co agorafobie je. Jenže totéž může udělat kdokoliv a pohodlně si to přečíst tam a ne tady. Proto jsem se rozhodla to trochu ulehčit - agorafobie je strach. Strach takový, že je nemožné ho zaškatulkovat. Proto je tam to fobie. Je to iracionální strach z toho, že se nám něco stane při úplně běžných situací jako jsou cestování, nakupování, chození do divadla nebo kina, nebo jakékoliv jiné místo, kde nevidíte možnost, že by vám někdo pomohl... Velmi často se pojí s úzkostí, což je i můj případ. A nejen můj.

Agorafobiků není málo, když se porozhlédnete po internetových diskuzích, najdete takových jako jsem já, nebo i vy, docela hromadu. Možná ani neuvěřite, jak moc lidí se bojí věcí, které vy osobně považujete za běžné a naprosto normální. Někomu to může připadat směšné, někdo to nepochopí, ale na tom nesejde. Protože ten, kdo to někdy zažil, ví, že to není o nic menší než jakákoliv jiná nemoc. Vidíte, další slovo, které je možné v souvislosti s agorafobií, nebo ostatně s jakoukoliv jinou fobií, použít! A to je přesně to, k čemu jsem se chtěla dostat. Agorafobie JE nemoc! Pokud vám někdo tvrdí něco jiného, nemá pravdu.

Není lehké se s tím smířit, s tím, že je člověk nemocný, že se chová "nenormálně", že se bojí něčeho, co by mělo být úplně jednoduché. Ale je to jeden z kroků, které člověku pomohou začít svou situaci řešit. Přiznání toho, že jsme nemocní. Stydíme se za to, vyčítáme si to, nechápeme to. Ale ve výsledku je to tak, jak to je. Nějaké obcházení nikomu nepomůže. Přiznat si to, je jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy v životě musela udělat. Trvalo mi to přes 4 roky a následky mého váhání jsou katastrofální. Nyní žiju s agorafobií 8 let a většinu času jsem nebyla dost při smyslech, abych si uvědomila, že jsem se ze života prakticky vytrhla.

Začíná to jednoduše - najednou se bojíte věcí, kterých jste se nikdy nebáli, cítíte neklid, je vám nepříjemně po těle, ale dokážete to přemoci a nějakým způsobem fungovat dál. Na chvíli. Než začnete věci, které vám vadí, vynechávat, stranit se jich, vymlouvat se, že je nemůžete dělat, protože nemáte čas, náladu, nebo cokoliv dalšího, co si dokážete vymyslet. Pokud máte agorafobii a nic s ní neděláte, nebo pokud si myslíte, že ji máte, dejte si teď ruku na srdce a zeptejte se sami sebe, jestli přesně tohle neděláte. A když si odpovíte ano, pouvažujte o tom, že byste měli vyhledat odbornou pomoc, která vám pomůže, abyste to nedělali. Vystavovat se stresujícím věcem není prima, to určitě ne, ale pokud se jim budete vyhýbat, možná skončíte jako já - uzavření v bublině bezpečné zóny, neschopní pohnout se z místa, vyjít na ulici nebo jen na zahradu u domu, zoufalí, deprimovaní a jen krůček od toho, abyste se zprovodili ze světa. Všechno tohle může neléčená agorafobie způsobit. Dokáže z veselého, upřímného člověka udělat trosku. Plačící, křičící, kousající sebe sama, nebo si jinak ubližující, či dokonce přemýšlející o sebevraždě. Všechno tohle jsem byla. Není to tak dávno.

Velmi jasně teď vidím, že jsem si prošla pěti fázemi smutku. Popření/šok, hněv/agrese, smlouvání, deprese, smíření... První fáze trvala strašlivě dlouho a když konečně trochu pominula a já šla na psychiatrii, po nějaké době nastoupila druhá fáze - a já se ze dne na den rozhodla, že už k doktoru chodit nebudu, obviňovala jsem všechno a všechny z toho, že je mi zle. Přestala jsem brát léky, protože jsem nabyla dojmu, že mi nepomáhají. A ano, pak přišla třetí fáze. Smlouvala jsem - byla jsem ochotná se i modlit, kdybych věřila, že to pomůže (a to jsem ateista a zakládám si na tom). Čtvrtá fáze mě pak zastihla nepřipravenou loni na podzim. Z toho období mám několik zápisů z deníku, o které se tady chci podělit. Bude to těžké, protože tím obnažím všechny ty bolavé dny a hodiny, ale myslím, že to ke smíření patří. A třeba se najde někdo, kdo se cítí stejně sám, jako jsem se cítila já, kdo zažívá úplně stejné věci a má podobné myšlenky. Nejsou to hezké zápisy. Jsou hnusné a mrazivé a lidé, kteří mě znají osobně, o nich nemají ani ponětí. Ale jsou součástí toho, kdo jsem byla, kdo ještě stále jsem. A jsou důkazem toho, že jsem se ještě nevzdala. Protože dostat se přes čtvrtou fázi je asi nejhorší. Teď jsem někde v té páté. Smíření. Přijala jsem to, opravdu myslím, že už ano. A tím pádem jsem připravená na pokus o uzdravení.

Nejsem přehnaně optimistická, nemyslím si, že bych nad tím ještě někdy dokázala vyhrát, ale prohrát s tím taky nechci. A to je přesně to, co bych chtěla říct každému, kdo má nějaký psychický problém. Že možná nemůžeme vyhrát, ale určitě nemusíme prohrát.